Když zazní spojení „generační obměna“, asi každému se vybaví na jedné straně starý zkušený kmet neochotný slevit ze svého postoje, na straně druhé člověk mladý, bez velkých zkušeností, s malou mírou odpovědnosti, a s touhou změnit svět. Jenže to tak není vždy.
Podívejme se na prezidentské volby ve Spojených státech v roce 2024. Jednaosmdesátiletý Joe Biden odstoupil z prezidentské kampaně a na jeho kandidátské místo usedla devětapadesátiletá Kamala Harris. Dvacet dva let rozdílu věku z celého procesu dělá také generační obměnu. Přestože třeba pro dnešní dvacátníky jsou to oba starší lidé.
Vzhledem k věku Donalda Trumpa by se mohlo zdát, že ve věci omlazení kandidáta jsou na řadě republikáni, ti to ale v plánu evidentně nemají. Stejně, jako to do momentu tlaku, který na Joe Bidena vyvinuli demokraté, neměl ani on. Staré struktury se zkrátka držely moci a mladým moc příležitostí nedávaly.
Podobná situace je a byla i v některých politických uskupeních v České republice. Téměř každá strana má nějakou formu „mladých“, ODS, ANO i ČSSD. Ta byla asi nejprogresivnější, protože do sněmovny pustila Jana Hamáčka, do určité doby šéfa Mladých sociálních demokratů. Komunisté také mají své mladé, jenže jim nevěnovali příliš prostoru a nechtěli se dělit o majetek. Až do doby, než je to stálo křesla ve sněmovně.
Generační obměna doléhá do všech oblastí lidské činnosti. Do státního aparátu, i například do církve, a samozřejmě do firem, bez výjimky těch rodinných. Každá generace je trochu jiná, a přesto mají všechny něco společného.
Konflikt patří ke každé generaci
Joe Biden patří ke generaci budovatelů. K takzvané tiché generaci, která po druhé světové válce a předchozí ekonomické krizi musela znovu vystavět celou ekonomiku i společnost. Donald Trump je sice věkově na pomezí, s Kamalou Harris ale už patří do silné poválečné generace, kdy babyboom způsobil výrazný ekonomický rozmach západního světa. Všimněte si, že způsob leadershipu se u obou generací liší – Trump je spíše baby boomer než budovatel, a zatímco Biden z pozice prezidenta své výkonné složky kontroluje, Trump se je snažil řídit.
Ve středu pozornosti je dnes generace Z. Minimálně ze dvou důvodů. První je, že nejvýraznějším mezigeneračním konfliktem je momentálně ten mezi zoomers a boomers, jak se generace Z a X slangově nazývají. Druhý souvisí s jejich ekonomickou silou – Gen Z je silná generace vstupující do fáze produktivního života, což z ní dělá zajímavou cílovou skupinu.
Zmíněný mezigenerační konflikt existoval vždy, filozofové jej popisují už od nepaměti – osamostatnění se a vykročení nástupnické generace do světa dospělých, kdy jedni říkají: „To už jste zapomněli, že jste byli mladí?“, a druzí kontrují: „Nebojte se, taky jednou budete staří.“
Najednou byl každý ředitel
Já patřím ke generaci X. Velmi dobře si pamatuji nedostatek manažerů v porevolučním období devadesátek. To způsobilo nebývalý zájem o studium ekonomických směrů a následné obsazování manažerských postů nezkušenými absolventy. Přestože nadělali spoustu chyb, dodnes si vedoucí posty stále drží a mladé demotivují větami typu „když nám to šlo, vám musí také”.
Ne, nemusí. Asi nejlépe to ukazuje výstup pražské zastupitelky Kristýny Drápalové a reakce jejího kolegy Zdeňka Kováříka. Mladá zastupitelka na jednání magistrátu upozornila, že pro mladou generaci je velmi těžko dostupné vlastní bydlení v hlavním městě. Pan Kovářík ji pak vzkázal, že říká blbosti a lže.
Jiná doba, jiné možnosti
Pan Kovářík patří do stejné generace jako Trump a Harrisová. Po revoluci začal podnikat a očividně se mu dařilo. Mohl tak být mezi prvními, kdo si pořídili privatizovaný byt nebo dům. Někomu to šlo, někomu nešlo. Nová doba ale přinášela příležitosti skoro jako kdysi americký Klondike.
Dnešní doba ještě není tak stabilní, jak bychom si představovali, nicméně když se podíváme do tradičních západních ekonomik, snadno zjistíme, že byt nebo dům v Curychu či Lucemburku si dnes mohou dovolit jen ti skutečně movití. Praha se těmto městům začíná v tomto ohledu podobat, a tak mladí žádají, aby se zavedl podobný systém regulovaných nájmů jako ve Vídni nebo v Berlíně.
Je tedy vidět, že problém je v komunikaci. Jestli si my starší myslíme, že jsme chytřejší, měli bychom se tak i chovat. Zajímejme se o druhé, neodsuzujme, respektujme je. Jen tak se dozvíme, co koho trápí, a budeme schopni společně hledat průsečíky a řešení problémů.
Leadership směřuje k empatii
Ještě dlužím zmínit dvě, trochu méně výrazné generace, kterými jsou mileniálové, a také generace Alfa. Alfa ještě nemá své nástupce. Generace Y, jak jsou mileniálové také označováni, je v obklíčení svých výraznějších soků – mladší Z a starší X.
Když se zaměříme na leadership, už víme, že Biden kontroluje a Trump řídí. Generace X je plná projektových manažerů, kteří pro změnu koordinují. V generaci Y ale začíná leadership tendovat z ředitelování a menežování ke skutečnému lídrovství, protože mileniálové vyžadují takzvaný guiding, volně přeloženo jako průvodcovství. Generace Z pak dokáže pracovat, když její pravomoci a osobitost posilujete. Generace Alfa ještě do produktivního věku nedorostla, ale už teď, například ze škol, víme, že hledají inspiraci.
Krize vyřešit umíme
Pokud srovnáme vývoj jednotlivého přístupu ve vedení, který se napříč generacemi táhne, je empatické vedení lidí jediným receptem jak dál. A to i s ohledem na nastupující velké krize – společenské, klimatické i geopolitické.
A pokud chceme být opravdovými lídry, nikdy nenechávejme lidi ve svém týmu samotné. Táhněme s nimi za jeden provaz. Máme přeci stejný cíl a nejsme nepřáteli. Mějme přitom vytrvalou odvahu svěřit jim kompetence. Buďme jim díky nabytým zkušenostem průvodci po galaxii byznysu.
Jen tak vytvoříme bezpečná prostředí, aby nám nikdo nemusel lhát, aby kolegové nemuseli ze strachu zkreslovat výsledky své práce nebo zatajovat zásadní informace. A aby se nebáli chodit s neotřelými a odvážnými nápady, které nás mohou posouvat dál.
Buďme empatičtí. Zajímejme se, naslouchejme, respektujme. Kladení otázek je sice způsob, jak získat informace, ale ten nejhorší ze všech. Mlčením a zájmem o druhé se dozvíme mnohem víc, než bychom čekali. To všechno se můžeme naučit.
Pokud ve vedení firem a států budou skuteční lídři, kteří neustále pracují na svém osobním rozvoji, podaří se jim motivovat a efektivně vést nastupující generaci. Ti manažeři, kteří do interpersonální komunikace promítají své osobní problémy, frustrace a nenaplněné ambice, podle mě, neuspějí.
