Není tomu dlouho, co jsem se stala projektovou manažerkou jedné pražské firmy.
Rozhodla jsem se vést si takový polopracovní diář, kam si budu zaznamenávat to důležité, co se v práci a v životě děje.
O to nejzajímavější bych se s vámi čas od času ráda podělila. Pojďme na to!
Pokec s kolegy
Pár dní zpátky jsem si skvěle popovídala s kolegou Lukášem, který pracuje v oddělení HR. Je fajn mít kamarády napříč firmou. Probrali jsme jak práci, tak soukromý život, což bylo super, protože Lukáš už má dvě děti a ukázal mi taky jejich fotky. Neubránila jsem se a když se rozhovor stočil na práci, nahlas jsem zauvažovala, do jaké míry je se mnou firma spokojena jako s poměrně novou projekťačkou.
"Prosím tě, nenervuj se pořád, všechno šlape, jak má," uklidnil mě Lukáš. "Navíc po tom, cos tu nedávno byla do noci. A zítra máme velkou oslavu, tak ne aby ses tvářila takhle!"
Firemní akce
No jasně, já na to úplně zapomněla! Den po mém rozhovoru s Lukášem se slavilo desetileté výročí firmy! Už jsem zažila hodně pracovních večírků, ale tohle byla jiná liga! Měli jsme fantastický raut, zahráli jsme si pár her a já snad poprvé viděla všechny kolegy tak veselé a uvolněné. Nejspíš k tomu přispělo i množství alkoholu, které večírkem proteklo. Sama se přiznávám, že jsem měla na spotřebě velký podíl. Potřebovala jsem to, hlavně po tom, co se teď v práci dělo!
Projekťák to občas nemá lehké
Už jsme byli asi v polovině implementace u nového klienta, když se nám najednou výsledek nějak nechtěl zdát. Sedli jsme si k tomu s celým mým týmem a znovu všechno dopodrobna prošli, včetně zadání. A po hodině a půl pečlivé práce jsme našli chybu! Velkou, naší. Nastala diskuse, co teď. Někteří kolegové už potřebovali jet domů k rodinám. Projekt měl být hotový druhý den dopoledne. Nakonec jsem zůstala já a programátor Kryštof. Skončili jsme v půl dvanácté v noci. Ale ten pocit, když jsme s velkou konvičkou kávy pyšně představovali výsledek spokojenému klientovi!
Jana s růžovými brýlemi
A pozor - Petr se ozval! Snažila jsem se znít hrozně nenuceně, ale přitom jsem se usmívala jako sluníčko. Ještě, že to byl jen telefonát a nebylo vidět, jak zářím! A co říkal? Omluvil se, že nezavolal dřív, měl moc práce. Klidně si říkejte, co chcete, ale tomu zrovna i věřím! Příští týden jdeme do kina na film Důvěrný nepřítel. Myslete si, že jsem puberťák, já se cítím dobře!
Vaše Jana
