Není tomu dlouho, co jsem se stala projektovou manažerkou jedné pražské firmy.
Rozhodla jsem se vést si takový polopracovní diář, kam si budu zaznamenávat to důležité, co se v práci a v životě děje.
O to nejzajímavější bych se s vámi čas od času ráda podělila. Pojďme na to!
Začátky někdy bolí
V nové práci jsem už měsíc. Tak nějak jsem vždycky chtěla být projekťačka. Starat se o požadavky klientů, využít svoji kreativitu při customizaci produktu... Vzdělání i zkušenosti požadované pro tuhle pozici jsem měla, proto jsem se na příležitost lačně vrhla.
Abyste mě správně pochopili - moje práce mě baví a navíc jsem si skvěle sedla s týmem. Myslím ale, že jsem se tak trochu přecenila.
Dala jsem si hned zkraje velké cíle a usmyslela si, že pojedu na 200 %. Prostě jsem chtěla na šéfa a nadřízené fakt zapůsobit. A co se nestalo? Ano, zklamala jsem sama sebe. Zatímco moji kolegové bez problému pracují skoro nonstop 10, 11, i 12 hodin denně, já jsem roztěkaná už před obědem. Ale ještě víc než čas strávený tvrdou prací mě dostala jejich efektivita, kolik toho za jeden pracovní den dokážou zvládnout!
Když jsem se s mými kolegy porovnala, upadla jsem do těžké deprese. Když jsem ji pak utápěla v alkoholu na procházce holešovickými bary, nejlepší kamarádka mne ujistila, že v tom vážně nejsem sama. A hlavně mi dala zajímavý tip:
Technika Pomodoro
Výraz opravdu pochází z italského termínu pro rajče. Technika je pojmenována po kuchyňském časovači ve tvaru rajčete. S nápadem přišel Francesco Cirillo, mladík, který měl potíže se soustředěním. Dost se sebou bojoval, když se připravoval na univerzitní zkoušky. Představuju si to asi tak, že v rámci prokrastinace napřed uklidil svůj pokoj na koleji, dal si svačinu, chvíli projížděl Facebook - počkat, to byla osmdesátá léta - chvíli projížděl svoji poštovní schránku...až pak v zoufalství popadl kuchyňský časovač ve tvaru rajčete, který používal jeho spolubydlící, a zvolal "Heuréka!"
Funguje to takhle:
Zrovna to zkouším, tak uvidíme, jestli to zabere. Pokračování příště!
Vaše Jana
